Test ojetiny Volvo V40 Cross Country D2. Příjemná a spolehlivá alternativa

Pamatuji doby, kdy Volvo V40 bylo zarytým kombíkem s dlouhým čumákem, jemuž sekundovala sestřička S40-ka (sedan). Doba se však mění a trendy velí jít úplně jinou cestou. Nyní před nás Volvo předstoupilo s vozem nižší střední třídy s novou V40, ze které se stal kompaktní hatchback. K testu jsme ho obdrželi ve verzi Cross Country, která se tváří jako solidní parťák do nepohody. Pojďme se na kus zapůjčený od AAA Auto podívat trochu více zblízka.

Už obyčejné Volvo V40 je zajímavě moderně, dynamicky a elegantně provedeno. U Cross Country tomu není jinak, je přeci po technické stránce takřka totožné s V40kou. Ke Cross Country však dostanete navíc pořádnou porci stylu a nápaditosti, ve formě ochranných krytů karoserie a odlišných nárazníků á la teréňák. Pokud jste hodně všímaví a postavíte obyčejný model V40 a Cross Country vedle sebe, postřehnete, že druhé jmenované Volvo má světlou výšku jen o 13 mm vyšší, což naznačuje, že o plnohodnotné SUV nebo Crossover asi nepůjde. Jenže o to Volvu stejně ani nejde. Dalšími doplňky, jež stojí za připomenutí, jsou pěkná tmavě lakovaná 17″ kola, dvojice koncovek výfuku a neobvyklý počet ostřikovacích trysek (konkrétně tři) čelního skla na kapotě.

v40_5

Příslušnost ke značce jasně dokazuje tvar předních i zadních světlometů, stejně jako kapota ve tvaru písmene „V”. Zaujme řada povedených detailů a překvapivých linií a zlomů – pěkně vypadá například výrazná linie, která kopíruje tvar boční ochranné lišty. Těsně před koncem zadních dveří se tato linie zvedá a vytváří prudký ohyb vzhůru, který údajně designéři převzali z legendárního modelu P1800. Některé designové prvky však nejsou samoúčelné, ale zlepšují třeba aerodynamiku.

Podobně povedený je i interiér. Volvu se i v kompaktním vozu povedlo zajistit posádce mimořádně příjemnou atmosféru známou z větších modelů. A tu pokaždé chválím. Materiály i zpracování jsou na prvotřídní úrovni, tradičně parádní jsou sedadla. Zůstává povědomá středová konzole a typické švédské ovládání. Klasické „budíky” v kapličce nahradil u vyšších výbav plně grafický přístrojový panel (TFT displej). Zpětné zrcátko zase postrádá obligátní černý rámeček. Docela působivé. Z pohledu řidiče mám snad jen jednu malou připomínku. Hrana středového panelu je poměrně ostrá a opřít si o ni pravou nohu tak není zrovna příjemné. Prostoru je na předních sedadlech dostatek, vzadu už méně. Ale obvykle rostlé postavy budou cestovat pohodlně. Objem zavazadelníku činí 335 litrů, bez rezervního kola pak 404 litrů.

v40_3

Dynamický vzhled může svádět k představě, že V40 tak bude i jezdit. Upřímně, úplně to tak není. Záleží ale na úhlu pohledu. Na Volvo „vé-čtyřicítka” opravdu působí dravě, v souboji s německou konkurencí ale trochu ztrácí. Podvozek vychází z techniky platformy Ford C1, kterou využívají focus či Mazda 3, byl však trochu upraven. Na Volvo působí docela tvrdě, stále však posádce nabízí především komfort. Podobně lze mluvit i o řízení, které působí příjemně a na poměry švédské automobilky „sportovně”. Auto působí vyváženě a stabilně snad za každé situace. Volvo V40 Cross Country se cítí lépe na zpevněných komunikacích nežli v terénu. Přesto nějaká polní cesta pro toto Volvo není překážkou ani s pohonem pouze přední nápravy, natož pak ve vrcholné verzi T5 s 254 benzínovými koňmi kde je pohon 4×4 v základu.

A motor? Pod kapotou testovaného vozu nýtoval základní turbodiesel o objemu 1,6 litru. Mírným zklamáním pro mě byla skutečnost, že ho bylo slyšet v kabině víc, než bych si představoval. Ale abych byl férový: přiznávám, že v případě charismatických Volv mám vždy vyšší nároky. Naopak milým překvapením je spotřeba, kterou lze v pohodě dlouhodobě udržovat kolem pěti litrů. Mírný apetit je však trochu obětí za nevýrazné výkony.

v40_2

Volvo V40 rozhodně splnilo moje očekávání. Jako celek nemá výraznější chyby – kde proti konkurenci ztrácí v dynamických schopnostech, tam útočí moderními technologiemi, bezpečností a zajímavým designem.

Na co si dát pozor?

Ačkoli lze Volvo V40 ve druhé generaci označit jako prémiové auto, jeho servis bude určitě méně náročnější než u německých konkurentů. V40 je navíc docela povedené auto. A teď nemyslím jen motory, nebo jízdní vlastnosti, ale hlavně jeho celkovou spolehlivost, kterou lze s odstupem několika let zhodnotit. Model se totiž na tuzemský trh dostal v roce 2012. Pokud budete koukat po benzínu, nejčastěji narazíte na 1,6 s výkony 88 kW. (sporadicky na T3 110 kW a T4 132 kW). Je to stejný motor, který jezdí ve fordech s označením EcoBoost. Je spolehlivý, takže se jej bát nemusíte. Prodávat se začal až v roce 2013 a pod kapotou jej mají auta označená jako T2. Od roku 2015 se pak v bazarech objevují i modely T2 s benzínovým dvoulitrem o výkonu 90 kW. Na nejvýkonnější model s označením T5 u nás téměř nenarazíte, jde o pětiválec (187 kW), který si v případě zájmu musíte dovézt z Německa.

U naftových ojetin je výběr malinko větší a ceny začínají na cca 280 000 Kč. Jde hlavně o vozy s označením D2, což znamená šestnáctistovku o výkonu 84 kW. Výrobce jej dodává i pro modely koncernu PSA a najdeme ho samozřejmě i ve Fordech pod zkratkou TDCi. Pokud bude mít auto nájezd nad 150 000 km, ověřil bych si, zda byl dosud olej měněn častěji než po předepsaných 20 000 km. Ideálně po 15 000 km. Kousky s označením D3 mají výkon 110 kW a jsou to dvoulitrové pětiválce. Za mne, co se dieselů týče, jednoznačně nejlepší volba. Silnější varianta motoru (130 kW) s označením D4 se v inzerci téměř nevyskytuje, ale povedená je stejně.

v40_1

Před koupí zkontrolujte interval výměny rozvodů – dle motorizace jde o 180-240 000 km. Pokud si nejste jisti nájezdem, vyměňte je preventivně. A pokud náhodou koupíte auto s automatickou převodovkou (je jich v prodeji asi čtvrtina z celkového počtu), vyměňte po 60 000km převodový olej, převodovka se vám odvděčí vyšší výdrží.

Comments

comments